Otcovská láska

Elisha Wiesel, syn Elieho Wiesela, píše u příležitosti výročí smrti svého otce o největším daru, který mu jeho otec dal.

Jak se rakovina rozšiřovala a můj otec se přiblížoval ke svému konci, ptal jsem se často sám sebe, co pro něj mohu udělat. Ale on mi s úsměvem podržel ruku,podíval se mi do očí a řekl: „Jen buď.“

Nic víc než to. Žádné další prosby neměl. Žádnou zprávu mi nepotřeboval předat, žádné rady, které by chtěl, abych přijal. Jedinou věcí, kterou mi chtěl předat, byla jeho láska ke mně a jeho víra ve směr, kterým půjdu životem. Chtěl, abych pochopil, co pro něj znamenala moje existence. Nikoli pojem syn, ale mé skutečné já, to dobré a špatné, to dokonalé a chybující já jako celek..

„Jen buď.“

Můj otec mne začal vzdělávat ve velmi útlém věku. Když mi bylo pár roků,poslechl instrukce rabína,  že rodiče musí učit své děti plavat. Dělal to, jak jen mohl, i když sám plavat neuměl. Navíc má matka byla zděšená, kdykoliv se jen přiblížil k bazénu. Tak mi alespoň sehnal instruktora. Jeho nároky na vzdělání byly před 30 lety více specifické, nicméně se stejnou láskou a vírou ve mě. “Buď dobrý student” říkal. “Buď dobrý syn. Buď dobrý Žid.”

Když jsem byl mladý, tak jsem dělal opak. Vzpíral jsem se škole, rodičům a tradicím. Můj otec neměl vlohy k tomu, aby mi vysvětlit pravidla moderního dospívání a já se začal nenávidět. Jeho láska se zdála být těžko snesitelnou, jeho víra, kterou měl ve mě, se mi zdála krutě nesmyslná.

Existuje chasidský příběh o Baal Shem Tovovi, ke kterému jednou přišel chasid, naříkající, jak dalece se mu jeho syn odcizil. Rabínova odpověď byla překvapivá:“Miluj více svého syna.”

Jak mě mohl můj otec tak milovat, když má neúcta byla tak silná?

Můj otec musel tento příběh slyšet, protože se jím řídil. Věřil ve mě, i když já sám v sebe nevěřil. Věřil ve mě, i když jsem se vydal na cestu, jenž mě měla vést daleko od judaismu a od něj samotného. A věřil ve mě i když jsem na něj křičel, že nechci mít nic společného s jeho náboženstvím, že raději budu ateista nebo buddhista. Že budu cokoliv, jen ne to, co mi řekl, že mám být.

Můj otec mi i nadále říkával, abych byl dobrým studentem, dobrým synem, dobrým židem. Ale dělal to více nenápadně. Šel mi příkladem studiem Tóry, uctíváním jména svých rodičů, obranou židovského lidu a židovských hodnot. Možná se on sám naučil více, než jsem si uvědomil, sledováním instruktora, který mě učil plavat, když mi byly dva roky – že nejdůležitější částí učení je nechat toho druhého jít.

Jak mě mohl můj otec tak milovat, když má neúcta byla tak silná?

Jeho láska ke mně byla neskutečná. Jeho víra ve mě byla neskutečná. Měl způsob, jak si udržet neskutečnou víru. A nyní také já mám neskutečnou víru, víru, která není v rozporu s racionálním uvažováním. Občas věřím, že je tu stále se mnou, že ve mě stále věří.

V momentě kdy zemřel, náhle zmizel a nebyl nikde – a pak, najednou, byl všude.. Bylo to jako bych cítil jak vesmír rezonuje jeho láskou ke mně: Stále tě miluji. Stále tě milovat budu. Jsem s tebou ve všem, co děláš.

Pamatujete když byl Ben Kenobi poražen ve “Star Wars” (Epizoda 4) a stal se silnějším než dřív? Bylo to stejné, kromě toho, že jsem to dokázal cítit já sám. Dokážu cítit jeho lásku i dnes, stačí když se k tomu otevřu.

“Jen buď.”

Nedávno jsem mluvil se svou kamarádkou, která během dospívání cítila, že nikdy nebyla dost dobrá pro svého otce.. Vždy tu byla nějaká další trofej k získání, další škola z Ivy League, kterou by mohla přidat do svého životopisu. Když jsem se jí zeptal na její vztah k otci, tak řekla, že vždy slyší šepot jejího otce, který jí říká: “Není to dost dobré.” Co uslyší po zbytek svého života, když její otec zemře? A co jí to způsobí?

Poslední dny jsem strávil přemýšlením o tom, jak chci, aby si mě mé děti pamatovaly. Jednoho dne můj syn a dcera odříkají kaddiš a vykonají pro mě Yizkor.

Zastíní mé chyby vše, co jsem udělal dobře, v jejich vzpomínkách? Budou si mě pamatovat, jak jsem je šíleně miloval a věřil, že dokáží vše, co si usmyslí?

Yizkor je pro mrtvé i žijící. Je to připomínka naší vlastní smrtelnosti. Je to připomínka toho, čím chceme být a jak chceme, aby si nás pamatovali.

Říkáte vše, co musíte říct, stejně jako můj otec, dokud již nic dalšího nezbyde? Užíváte si Váš čas na Zemi až do poslední kapky? Měl někdo, kdokoliv, lepší den díky tomu, co jste řekli nebo udělali?

Pokud jste rodičem, se kterým stále žijí děti, vracíte se z práce brzy tak často, jak jen můžete, abyste si hráli se svými dětmi?

Snažíte se pochopit, jak učit své dětí – kdy přestat a začít jim důvěřovat, a uvědomujete si, že právě důvěra ve vaše dítě může být nejdůležitější lekce ze všech?

A když se vás zeptají, co mají dělat dál, nebo co pro vás mohou udělat, snaží se každá vaše buňka vysílat k nim: “Jen buď.” ?

Přeloženo z https://jewishweek.timesofisrael.com/lessons-from-my-father/