Začátek školního roku a my
https://www.facebook.com/v12.0/plugins/like.php?action=like&app_id=&channel=https%3A%2F%2Fstaticxx.facebook.com%2Fx%2Fconnect%2Fxd_arbiter%2F%3Fversion%3D46%23cb%3Df369a75e9f53274%26domain%3Dtatohrani.cz%26is_canvas%3Dfalse%26origin%3Dhttps%253A%252F%252Ftatohrani.cz%252Ff1cad0dcaf8c364%26relation%3Dparent.parent&container_width=0&href=https%3A%2F%2Ftatohrani.cz%2Fzacatek-skolniho-roku-a-my-tmp%2F&layout=button_count&locale=cs_CZ&sdk=joey&share=true&show_faces=false
Proč my, rodiče? Proč ne děti?
Protože děti jsou v drtivé většině se začátkem školního roku v pohodě. O prázdninách si od školy odpočinuly, a některé více a některé méně se do ní těší. Na táboře jsem pozoroval, jak poslední dva srpnové týdny už děti mají dost volna a začínají vyjadřovat potřebu po více strukturovaných, klidnějších aktivitách. Zatímco na začátku léta to byly nevybouření divočáci, dožadující se volna a prostoru. Takže nástup do školy přišel tak akorát.
Akorát pro mne to bylo zase překvapení.
Nejdříve mne dcera honila 14 dní před začátkem školy ohledně nákupu školních potřeb. Pak přišly postupně obě holky a Ondra taky s tím, že potřebují nové přezůvky, nové tenisky a když už jsme v tom, tak rovnou také nové boty jak na teď tak na zimu. Že se pak objeví požadavky na kroužky, to jsem si už zvykl. Příspěvek na Klub rodičů a přátel školy už jsem si taky navykl zaplatit. Když pak přišla Markétka, která je na gymnáziu, s tím, že potřebuje tak 2000 na učebnice, to už mi ale vyrazilo dech. Chvíli jsem bojoval s vlastními emocemi, a pak jsem s tím vyrovnal. Vždyť jde jen o peníze. Nakonec jsem zatáhnul všechno, co bylo potřeba a jsem vlastně rád. Kdyby nebylo co platit, tak by moje role živitele rodiny byla vlastně zbytečné. Jen si to zapamatovat pro příští školní rok.
Myslím, že je spousta rodičů, zejména maminek, pro které je začátek školního roku náročné období.
U těch menších je to jasné, zejména u prvňáků jde o velkou změnu. Informace ze škol a školek jsou spíše požadavky – nákup věcí, dodržování školního řádu, spousta pravidel, že jde z toho člověku hlava kolem, dny ředitelského volna, přísliby výletů a tedy dalších výdajů. Výběr kroužků, oborů na základních uměleckých školách, snaha sladit rozvrh školních a volnočasových aktivit u jednoho dítěte může být náročné, ale co když máte dětí více a ještě je potřeba je někam dovážet? To může být dost těžké a tak nezbývá než s dětmi diskutovat, vést je k rozumnému výběru a nakonec nějak zařídit dopravu nebo vyzvedávání.
Klíčová otázka je, jestli to skutečně všechno potřebujeme a musíme se tím tak vážně zabývat? Proč vlastně nás tenhle nástup do školy tak stresuje a co se s tím dá dělat?
Je to jednoduché. Byť se zdá, že se to každý rok opakuje, je to změna. A je to změna umělá, ne přirozená. Například mraky na obloze se mění kontinuálně a tedy přirozeně, proto je na jejich pohyb příjemný pohled. U změn umělých tomu tak není. Jsou v nich skryté požadavky na nás, a s nimi přicházejí obavy, co by se mohlo stát, kdybychom tyto požadavky nesplnili. Co když nekoupíme dětem včas pomůcky – bude se na něj paní učitelka zlobit? Co když nezaplatíme do třídního fondu – možná si na něj zasedne? Co když se nestihneme přihlásit do ZUŠ – prošvihneme tak příležitost rozvinout jeho talent? Co když si nevybere správný kroužek nebo už budou plné – bude se pak poflakovat po ulici nebo trávit čas u počítače? Co když se stane tohle vše najednou – možná se pak naše dítě bude cítit přehlížené a v kolektivu bude upozaďováno? Co když nebude mít kvůli tomu kamarády? Tady někde se objevuje strach ze sociálního vyloučení. Nenápadně, zamaskovaně, skrytě působí, a my se snažíme zůstat normálními. Splnit všechny ty požadavky, aby bylo všechno v pořádku a nikdo nehaněl nás ani naše děti.
Vyvíjíme tak tlak na naše děti. Přenášíme na ně vlastní očekávání (aby z něj jednou něco pořádného bylo), očekávání školy (aby poslouchalo a dělalo, co má) a očekávání společnosti (aby všechno bylo normální, a nebyly žádné velké potíže). Výsledkem je spíše deformace dítěte do tvaru, jaký vyhovuje obecnému očekávání.
Dětem bychom měli spíše věnovat to, co tak bytostně potřebují. A to je pozornost.
Pozornost – klidná a přítomná. A skrze takovou tichou pozornost se můžeme dozvědět, co naše děti opravdu potřebují. Potřebují přijetí, lásku, péči. Ale přiznejme si na rovinu, kdo z nás umí takovou kvalitní přítomnou pozornost svým dětem věnovat? V dnešní informační zahlcenosti je naše pozornost zatížena takovým množstvím podnětů, že nám ji na děti moc nezbývá. A tak je odbýváme, dáváme jim počítače a mobily, aby se zabavily, hledáme jim volnočasové aktivity, aby se jim věnoval někdo jiný než my a tak dále.
Já to zkouším několik let – udělat si na každé dítě půlhodinu čas každý den a stále se mi to nedaří. Maily, telefony, sociální sítě, práce, domácí povinnosti mi braly tolik pozornosti, že na děti toho moc nezbývalo. Čas by na ně byl, jen jsem u toho byl unavený nebo přetížený, takže mi pozornost sklouzávala jinam. Až letos se mi to konečně začalo dařit. Přijít k dceři do pokoje, posadit se a věnovat jí tichou pozornost. Nic po ní nechtít, čekat až si toho sama všimne a rozhodne se k reakci. Snažím se nechat být všechny ostatní povinnosti a věnovat se jen jí. Je to náročné, ale je to významné. A vím, že je to to nejdůležitější, co jí mohu dát.
Jaký názor na toto téma máte vy? Napište mi komentáře pod článek.
