Proč a jak posilovat odvahu a odolnost?

Nedávno jsem se zúčastnil Konference odvahy a dobrodružství. Bylo to velmi podnětné, proto vám přináším několik postřehů:

Proč posilovat odvahu?

Základní učící mechanismus vypadá takto: 

Žlutá je pohodlná zóna, kde nám nic nehrozí. Je to známé prostředí, kde se cítíme v bezpečí. Teprve když tuto “komfortní” zónu opustíme, může dojít k učení. Sice už je to trochu nepříjemné, ale jinak to nejde. Dále za hranicí zóny učení je pak stres. 

Budeme to demonstrovat na různých vývojových stupních v životě dítěte/ dospělého:

Pohodlí (bezpečí)

Dítě (nebo i dospělý) je v prostředí, kde převládá pohodlí  

• miminko je nakrmené a může spát v teple, maminka je poblíž a dítě to cítí, takže má jistotu a klid
• 3leté dítě si hraje v pokoji, maminka ve vedlejší místnosti pracuje
• 6leté dítě si hraje na hřišti mezi ostatními dětmi, rodič je opodál na lavičce a čte si noviny
• 10leté dítě je před domem, na ulici si hraje s kamarády
• 18letý jede vlakem za babičkou
• 24letý chodí do své obvyklé práce

Protože pohodlí může po nějaké době představovat nudu, dostaví se přirozená zvídavost, začneme zkoumat své okolí a vyhledávat nové příležitosti. Je to přirozený mechanismus rozvoje živých tvorů.

Co následuje?

• 3leté dítě otevře skříňku a začne vytahovat nádobí ven, to začne dělat rámus a maminka přiběhne
• 6leté dítě se přetahuje o hračku s někým jiným
• 10leté dítě vyrazí s partou do sousedních ulic
• 18letý zkusí autostop
• 24letý vyrazí na zahraniční cestu

A tím se dostává do zóny učení. Zkoumá nové situace, snaží se v nich využít obvyklé postupy a zjišťuje, že to někdy nefunguje. Radou, experimentem, inspirací z literatury nebo jiných zdrojů nalezne nový postup, který mu rozšíří jeho repertoár řešení problémů. Na úrovni nervového systému je to doprovázené mírným stresem, který se ale po vyřešení situace sníží, a tím se dostane člověk opět do zóny pohodlí.

Když se podíváte na všechny příklady, tak si můžete všimnout, že každý další vývojový stupeň představuje situaci, která by pro mladšího znamenala už výzvu.

Pokud je situace hodně nová, ohrožující, nebezpečná, nejasná, tak stres může vystoupat do vysoké úrovně. To aktivuje instinkty k přežití, a místo řešení problémů se dostaví impuls k návratu do bezpečí –  tedy pohodlí. Člověk couvne, požádá o pomoc, a snaží se místo vyřešení problému raději zabezpečit sám sebe, ostatní a hlavně přežití. Taková situace může vypadat následovně:

• maminka se rozzlobí, křičí na dítě, že je nepořádné  – dítě se lekne, stáhne se a rozbrečí se, to maminka vidí a s křikem přestane, začne dítě konejšit
• 6leté dítě se dostane do rvačky o hračku, a buď vyhraje a je zpátky v zóně pohodlí, nebo prohrává, rozbrečí se nebo jiným způsobem bude volat o pomoc dospělého
• 10leté dítě s partou se ztratí a nebudou vědět cestu zpět
• 18letý vysadí někde u benzinky, nic dalšího nejede, je večer a on neví kde přespat
• 24letý zjistí, že mu někdo ukradl peněženku s doklady a platební kartou

Takže tu máme zónu pohodlí – zónu učení – zońu stresu. Ideální cyklus učení je přechod z pohodlí do učení  – a pak po přicházející únavě (učení novým věcem bere více energie, než pohodlné opakování známých věcí ) zase zpět do pohodlí. Pokud se z učení přesuneme do zóny mírného stresu, snažíme se podvědomě vrátit zpět do bezpečí a pohodlí, ale tím se také něco nového naučíme. Pokud je však stres příliš vysoký, zapnou se instinkty a emoce, což často vede k vypnutí racionality (takhle funguje mozek – když hoří je lepší utéct, než přemýšlet o jiných možnostech řešení). Pokud jsou ovšem zapnuté instinkty nebo silné emoce, tak se už nic moc nenaučíme. Po návratu do pohodlí/ bezpečí pak načerpáme nové síly a odvahu a jdeme to zkusit znovu (pokud jsme ještě stále zvídaví a odvážní).

Jenže co se stalo? Část populace vnímá svět jako nebezpečnější místo než kdysi (násilí v médiích, zahlcení informacemi, globální události, nejistota) a snaží se ho udělat bezpečnějším a tedy také pohodlnějším. Bohužel jsme ho možná udělali pohodlným až moc.

Pár příkladů:

• děti mají mobily
• na ulicích jsou kamery
• strážníci dohlížejí na přechodech pro chodce
• řadu věcí můžeme vyřídit přes internet z tepla domova
• všude si dojedeme autem
• řada lidí většinu pracovní doby prosedí za počítačem
• jídlo si necháme dovézt domů/do práce

Takže zóna přirozeného učení se nám zmenšila. 

To má spoustu důsledků a já se teď zaměřím na jeden. 

Vedlejším efektem je snížení množství drobného strachu, které děti přirozeně zažívají, a tím pádem, když už k ohrožující situaci dojde, tak strach je pro ně něčím novým, co neznají. Zaplaví je tato “nová” emoce a oni se jí leknou. Je nepříjemná, a tak se jí nebudou chtít často vystavovat. Zvolí pohodlné řešení: budou více doma v bezpečí. Ven nemusí, protože mají spojení s vnějším světem pomocí mobilu a počítače. Chrání se tak i před nepříjemnými emocemi, které by mohly nastat v kolektivu. Protože když vás někdo naštve přes mobil nebo počítač, tak se prostě odpojíte. A žádné silné emoce řešit nemusíte. A tak nám pomalu ale jistě klesá odolnost. Odolnost vůči pobytu venku, odolnost vůči pobytu v kolektivu, odolnost vůči novým podnětům a zážitkům. Ochránili jsme tak naše děti, až se z nich stávají “skleníkové květiny”.  A to není moc zdravé pro nikoho.

Proto potřebujeme posilovat odvahu u našich dětí. A také často u sebe. Život v pohodlí je návykový. Ale důsledky jsou fatální: nárůst obezity, nárůst bolestí zad, snížení výkonnosti, snížení zájmu o život, rezignace, letargie. Lidé mají silné mechanismy k zajištění přežití, v tom jsme dobří. A jsme geneticky vytvoření tak, aby nás překonávání překážek bavilo. Když něčeho dosáhneme, jsme spokojeni. Když zdoláme určité mety, jsme šťastní. Nemluvím teď o workoholismu a neustálém zvyšování výkonu. Podstatná je rovnováha. Rovnováha mezi výkonem a odpočinkem, mezi dosahováním cílů a bytím jen tak. Mezi pobytem v zóně pohodlí, v zóně učení a v zóně stresu. 

Odolnost roste když posouváme hranice své zóny pohodlí, učení i stresu. Co vás v dětství stresovalo (konflikt kvůli hračkám, výčitky rodičů, špatná známka ve škole), to vás už možná v dospělosti nechává v klidu. Ale naučili jste se díky tomu řešit životní problémy. A tak rostou vaše schopnosti. 

Proto u našich děti potřebujeme posilovat odvahu a odolnost. Aby byli dobře připravení do života. A protože zóna pohodlí se zvětšila, musíme zvětšit i zónu učení. 

Jak na to prakticky? 

Uvedu pár základních rad a pár konkrétních příkladů. Základní princip je –  uvádějte je do nových situací a nechte je to zvládnout, buďte k dispozici opodál. Uvedu příklady, přičemž věk je rámcový, každé dítě je individuální a zvládne to v jiném věku. Zkoušíte to postupně a podle toho co zvládnou, posouváte htranice. Vycházím z toho, že dnes už v 10 letech má každý mobil.

4-6 let 

• vezměte je na nové hřiště
• dejte jim 10 Kč ať si něco koupí sami v malém obchodě (stůjte za pokladnou, a dohlédněte na to aby jim paní prodavačka poradila když to bude stát více)
• jeďtě s nimi vlakem, autobusem,

6-8 let – nechte je pobývat u  babičky pár dní

10 let

• nechte je přespat u kamaráda
• vemte je na víkend pod stan
• pošlete je nakoupit celý nákup
• nechte je dojet vlakem, busem do vedlejší vesnice

14 let

• pusťte je s kamarády přespat venku v okolí
• nechte je jet vlakem přes 100 km
• zařiďte mu malou brigádu

A v 19 letech přijdou sami s tím, že

• Jedou na Erasmus na půl roku
• Mají na výběr několik brigád a chtějí se poradit, kterou vzít
• Chtějí se odstěhovat a bydlet sami

Jinými slovy, jsou připravení postavit se na vlastní nohy a udělají to.

Inspirativní příklad z konference, kterou jsem v počátku článku zmiňoval – Kurz přežití – Skautský vedoucí Lukáš Haraga

Lukáš se rozhodl své svěřence (členy skautského oddílu z Nového Jičína ve věku 12-16 let) vést k větší samostatnosti, než je obvyklé. Probral samozřejmě vše s rodiči a s jejich souhlasem se kluci zapojili do akce. První víkend je čekala výprava, kdy šli pět kilometrů sami. To byl teprve začátek. 

Další víkend dostali instrukci: Kluci, nasedněte do autobusu směrem Bílovec, který jede z Nového Jičína v 16.33. Až se vás řidič zeptá, kam chcete jet, řekněte mu heslo ‚Kurz přežití‘. On vám prodá lístek do zastávky, kde vystoupíte, a předá vám obálku, ve které budete mít další instrukce. Potkáme se v cíli této výzvy. 

3. víkend měli kluci za úkol dorazit vlakem na místo určení, tam přespat na volno v přírodě a teprve ráno se potkali s vedoucím (ten byl kilometr od nich, měli mobily pro případ nouze). Po cestě pak zažili překvapení, protože přišli na místo, kde leželi zraněné děti, na které spadl strom. Aktivně se zapojili do záchrany a teprve poté se dozvěděli, že to byla připravená simulace.

4. víkend byla další etapa – kluci museli dojet cca 150 km do Rychlebských hor, a odtamtud se vydali pěšky na hřebenovku. Za 23 hodin ušli cca 60 km. Na čtyřicátém kilometru přišla krize a únava. Po poradě s vedoucím, kdy se rozhodovali, zda to vzdát nebo dojít, se kluci sami rozhodli to dojít. Přestože je bolely nohy a byli vyčerpaní, zvládli to.

5. víkend nastalo vyvrcholení – strávili sami na cestě 2 dny a 2 noci, šli úplně sami bez průvodce, který byl cca hodinu od nich s mobilem. První noc hodně vymrzli, protože bylo chladno a nerozdělali si oheň. Druhý večer se poučili, nicméně bylo to náročné, jelikož v okolí byl jen smíšený les a moc to nehořelo.

Nejsilnější pocit, který si kluci odnesli, bylo: “Zvládli jsme to, aniž by nám někdo pomáhal.“

A tak se rodí a rozvíjí sebedůvěra. Nikoliv pohodlím, ale tím, jaké výzvy děti zvládnou. Tím, že jim dáme důvěru. Důvěra se do nich nalije jako živá voda, v níž semínko sebedůvěry může klíčit a růst. Samozřejmě je na místě zajištění základního bezpečí, Lukáš Haraga trasu týden předem prošel, aby věděl, do čeho děti jdou. A taky transparentně a důkladně probral vše s účastníky i jejich rodiči. Jeho základní princip zní: “Já se o vaše děti starat nebudu, ale poskytnu jim takové prostředí, aby se naučily starat samy o sebe.”