COVID jako příležitost

Nedávno začala škola a už nám hrozí distanční výuka. Na středních školách běží, ale tam jsou děti samostatné a rodiče to tolik netrápí. U základních škol je to jiné. Zejména rodiče prvňáčků to mají zajímavé. Sotva si děti zvykly na režim, mohla by přijít další změna.

Hrozba COVIDu nám všem komplikuje život. Někteří tátové přemýšlí, jestli riskovat a jít do práce nebo raději pracovat z domu, kde je pro ně většinou práce složitější. Maminky se děsí, že budou zase zavřené s dětmi doma, budou se s nimi přes den učit a po večerech dohánět své povinnosti, přičemž si jako rodina nebudou moci nikam vyrazit. A děti? Těm budou brzy scházet kontakty ve třídě a pohyb – pro některé z nich je cesta do školy celodenní dávkou pohybu   a to nemluvím o potenciálním omezení sportu.

Co když to učení možná bereme až příliš vážně? I můj syn začal před pár týdny nosit ze školy známky… Moc se mu nedařilo, tak jsme zahájili protiofenzívu. Začali jsme se doma “drtit”. Celý proces kulminoval minulý víkend, který jsme strávili nad učením a v pondělí jsme si dali pokračování. I v úterý jsme strávili nad učebnicí asi tři hodiny a byli jsme z toho oba vážně  unavení. Zachránila nás shodou okolností návštěva pedagogicko-psychologické poradny. Syn je lehký dyslektik a čekala nás pravidelná dvouletá kontrola. Proběhly testy a výsledek byl nakonec fajn. Syn je z hlediska rozvojového potenciálu mírně nad středem populace. Nicméně dyslexie znamená poruchu učení. Porucha učení ale přece neznamená poruchu dítěte. V jiné kultuře takovéto dovednosti ani nemusí být potřebné. Nevyužijí čtení a psaní, tudíž nemají poruchu  To by bylo fajn, ale my se tedy stěhovat kvůli tomu nehodláme. 

Tou pozitivní zprávou je, že se máme učit maximálně hodinu denně. Učení, které obsahuje čtení a psaní, ho stojí více energie, je dříve vyčerpaný a pokračování by vedlo k frustraci a demotivaci. Proto raději méně a s radostí. Teorii jsme převedli do praxe hned další den. Ondra se přišel učit se zájmem a končili jsme spokojení. 

Pokud se i vy potýkáte s DYS poruchou, doporučuji shlédnout film Dar dyslexie. Vlastně to doporučuji všem. Uvědomíme si pak, co dětem děláme, když se je snažíme nacpat do škatulek podle vysvědčení. Více o DYS jsem psal před dvěma lety zde.

Máme tendenci naše děti učit to, co vyznává místní kultura. V našem případě je to stále se stupňující orientace na výkon. Dosahování cílů, splněné úkoly, postup vpřed, růst firem – to je základ, ne? Každý musí být nějak užitečný, jinak je zbytečný. Užitečnost spatřujeme ve výkonu, produkci, službě. I dětem to vtloukáme od malička, neboť se touto perspektivou díváme na svět kolem sebe. Les je užitečný, protože dává kyslík, zadržuje vodu a produkuje dřevo. Nezapomínáme tu na jeho krásu a soulad? Do lesa chodíme, protože je nám tu dobře, bez ohledu na jeho produkční schopnosti. O květiny se staráme, protože jsou krásné. Staráme se i o lidi ve svém blízkém okolí, kteří péči potřebují a tím jsou vlastně užiteční. Jsou užiteční tím, že se máme o koho starat… 

Primárně vedeme děti k tomu, aby se naučili pracovat a tím dávat. Ale důležitá je rovnováha – dávat i brát. Máme za to, že brát umí každý přirozeně. Co když ale bereme jen to, co nás společnost naučila – například peníze? Naučme děti brát, to co skutečně potřebují. Naučme je rozpoznávat svoje potřeby a naplňovat si je. A nalejme si čistého vína – kdo z nás to umí a umí to pak předat dál? Když budeme znát svoje potřeby a budeme si je naplňovat, budeme spokojení a bude z nás vyzařovat harmonie – bez ohledu na Covid a vládní opatření.

To, co Covid přináší je změna. Možná nás příroda tímto varuje. Třeba bychom měli už zajeté koleje posunout a něco začít dělat jinak. Spatřujete v tom příležitost něco přehodnotit? Jak s tím naložit?

Klíčem je změna postoje. Říkejme si: “Covid není omezení, ale výzva ke změně.” Řada lidí se soustředí na nedostatky – nemohou do hospody, nemohou na hokej a to je frustruje. Pojďme změnit postoj a podívat se na dnešní situaci ve výhodách. Pak se rázem změní celý prostor kolem nás a začneme vidět příležitosti. Modrá obloha – krásné počasí – aha, příležitost jít ven. Strom u cesty – super zábava pro rodiče i děti. Nemáme zahradu – pojďme sednout do auta a zajet si někam. U cest je spousta stromů s hruškami, jablky… Táta vyleze na strom, procvičí si svaly, děti to mohou zkusit také. Bonusem bude zdravé ovoce nebo výtečný mošt vlastní výroby.

Já si myslím, že je to naše příležitost. Vytržením ze stereotypu se podíváme na svoje potřeby. Co mi chybí a nedostávám? Kde to můžu získat teď? To jsou ty pravé životní lekce, které potřebujeme a které máme předat svým dětem. Kdysi se lidé učili si naplnit svoje základní potřeby. Potřebami bylo jídlo, pití, teplo, bezpečí. Teď ale žijeme v době materiálního dostatku, proto máme příležitost zkoumat další potřeby – emociální, sociální a naplňovat si je vědomě. Tohle bychom měli naučit naše děti. Pak budeme spokojeni my se sebou samými a budeme vědět, že jsme udělali maximum pro to, aby i ony měly život spokojený a šťastný.

Budu rád, když mi napíšete do komentáře, jak to máte s potřebami vy.

Jak se vám daří uvědomovat si svoje emocionální a sociální potřeby?

Které potřeby bylo pro vás nejtěžší si uvědomit?

Jaké potřeby bylo nebo je pro vás nejtěžší si naplnit?