Divočiny

https://www.facebook.com/v12.0/plugins/like.php?action=like&app_id=&channel=https%3A%2F%2Fstaticxx.facebook.com%2Fx%2Fconnect%2Fxd_arbiter%2F%3Fversion%3D46%23cb%3Df3d27e4e8afb99%26domain%3Dtatohrani.cz%26is_canvas%3Dfalse%26origin%3Dhttps%253A%252F%252Ftatohrani.cz%252Ffb68b4fb31415%26relation%3Dparent.parent&container_width=0&href=https%3A%2F%2Ftatohrani.cz%2Fdivociny%2F&layout=button_count&locale=cs_CZ&sdk=joey&share=true&show_faces=false

V tomto článku popisuji, jak probíhaly jednou Divočiny v lednu, může to sloužit jako inspirace pro ostatní tatínky.

Když jsme se všichni shromáždili před školkou, čapl jsem si na bobek, abych dětem viděl do očí a jednoho po druhém po druhém jsem se ptal, co by chtěl dnes dělat. Zaznamenal jsem odpovědi “Rybičky”, “Piráty”, “Na babu”. Kupodivu ani jednou nezaznělo “Prát se”.

Vydali jsme se tedy do lesa. Děti byly trošku rozjívené, tak jsem je musel zastavit cca10 metrů před přechodem a že v tomto neuspořádaném stavu přes přechod nepůjdeme.A že počkám až se seřadí do dvojic, a budou všichni za mnou, a že jsem ochoten čekat až do konce kroužku. To zafungovalo a za minutu jsme mohli vyrazit.

Za chvíli jsme byli v lese. Bylo lehce nasněženo, a byly krásně vidět stopy – zejména psí. Ukázal jsem je dětem. Zkoušeli jsme hledat i jiné stopy, ale neviděly jsme žádné jiné. Až před hřbitovem jsem uviděl malé stopy v řadě za sebou. Začali jsme je sledovat, Některé děti běžely napřed. Po chvíli jsem si uvědomil, že stopy vedou po pěšině, což je divné. Asi to byl jen malý pes. Cca 200 m od hřbitova jsem shromáždil děti. “A teď budete mít úkol, abychom si vyzkoušeli vaši odvahu. Musíte dojít po jednom támhle k tomu rohu hřbitova.” Některé děti se hrnuli dopředu, některé chtěly jít ve dvojici. “Nene, každý sám.” Nakonec se postupně vydali na stezku odvahy téměř všichni, jen asi 4 děti zůstaly na místě. 200 m v neznámém terénu, s šedými sněžnými mraky nad obzorem – pro některé to asi byla výzva.

Poté jsme zamířili ke kapli sv. Anny. Po příchodu na místo jsme si dali čas na svačinu a volné hraní. Některé děti svačily, jiné lezly na stromy a některé si povídaly.

Během pauzy přišel jeden kluk a ptal se, jestli se budeme prát. Tak jsem mu nabídl, že se může prát s někým jiným, a zeptal jsem se ostatních, kdo se s ním chce prát. Jeden dva se přihlásili, tak jsme si zopakovali pravidla a pustil jsem první dvojici do zápasu. Pak se střídali.

Nakonec jsem se rozhodl dát připomínku na Lov želv. Klekl jsem si na všechny čtyři, a úkolem dětí bylo povalit mne na zem. To je nesmírně baví, začalo jásání a už na mne visely, tlačily do mne ze všech stran (tím se síly krásně neutralizovaly) a já držel. Pak jim to došlo, přešli na jednu stranu a překulily mne na zem.

Pak začaly blbnout, tak jsem všechny svolal. Chtěly se jen tak honit, tak jsem to využil. “Dáme si hru na piráty. Vy jste piráti, lavičky jsou vaše lodě, kde jste chráněni před žralokem. Tady je ostrov (vyznačil jsem kruh v průměru asi metrový) a v něm poklad (šišky). Cílem pirátů je odnést poklad na lodě, koho chytne žralok, ten musí poklad odevzdat (a žralok ho vrátí na ostrov).” Za chvíli děti lítali sem a tam, a já jsem nemohl popadnout dech. V další hře dělal žraloka jeden kluk. A poté chtěli dělat žraloka všichni – tím pádem by se to nedalo hrát. Tak jsem vymyslel úpravu. “Tady jsou dvě chobotnice – když některá chytne žraloka, tak ho odvede do jeskyně, a tam musí žralok čekat, jestli ho jiný žralok osvobodí dotknutím.” A hra opět dostala vyrovnaný ráz, žraloci lovili pár zbylých pirátů a zároveň utíkali před chobotnicemi.

Pak se děti začaly dožadovat Angry Birds. To se hraje tak, že si vedoucí stoupne, a děti do něj s rozběhem vrážejí, aby spadl na zem. Tím si cvičí důraznost. Když jsem spadl na zem asi 30krát, pěkně mne už bolela při vstávání stehna. Tak jsem se vyměnil za skupinu dobrovolníků a teď už to opravdu vypadalo jako skuteční Angry Birds. Ptáček se rozběhl a vrazil do skupiny prasátek, která popadala na zem. Legrace veliká, všichni jsme se dobře bavili, a přitom procvičovali běh a údernost.

Pak jsme si dali 2x Rybičky a chvíli se volně honili.

Na závěr jsme si připravili ohníček. Březová kůra, chrastí, klacíky. Za chvíli plamen plápolal, děti seděy na bobku kolem ohně a pozorovaly ho. Pomalu se snášela tma, a oheň nám poskytoval teplo a světlo. Atmosféra byla nádherná.

Po chvíli jsme oheň uhasili vodou z lahví a ohniště zlikvidovali. Posbírali jsme svoje věci a vyrazili na cestu zpět. Od zábradlí vždy děláme závody aut a letadel. Děti si stoupnou na start, každému autu či letadlu zkontroluju pneumatiky, doplním, palivo, letadlům zkontroluji křídla a roztočím vrtule, autům nahodím motor. Na startovní signál pak všichni vyrazí vpřed, při tom vrčí, bublají a vzájemně se předhánějí. Z aut je nejoblíbenějšíé Buggati Veyron a z letadel tryskáč.