Dobrodružná výprava 8.-9.6.2019
Tak tahle výprava byla fantastická. Zažili jsme toho tolik, že vlastně pochybuji o tom, že trvala pouhých 26 hodin.
Sešli jsem se na náměstí v Mnichovicích – bylo nás 17 dětí a dva vedoucí. Namířeno jsme měli do Senohrab … počasí tak akorát výletové, pod mrakem, příjemně, žádný pařák ani déšť na spadnutí.
Vydali jsme se přes Božkov na Mirošovice. Hned za Mnichovicemi jsme si udělali pauzu k průzkumu Božkovského jezírka. Oproti zimnímu období jsme jej museli chvíli hledat. Je to teď spíše mokřad, záplava zeleně, ale o to zajímavější pro děti to bylo. Ukázali jsme si orobinec a vysvětlili, k čemu se dá použít.
Nakrmili jsme ovečky a došli na pole, kde jsme si zahráli pár her jako kruhová honička, záchrana pacienta, navigace poslepu. Děti se nám mezi sebou rychleji propojily, vzrostla dobrá nálada a parta byla na světě. Byly s námi totiž děti z různých skupin i míst – Ondřejova a Mnichovic.
Před Mirošovicemi jsme posvačili a do vesnice dorazili kolem jedné hodiny. Na cestu do Senohrab bylo ještě brzo, proto jsme zašli ke Štičímu rybníku. To bylo terno. Nejdřív si děti zaposilovaly na workout hřišti a pak se dokonce vykoupaly. Stačilo je podpořit v pronikání do dalšího prostoru. První se zeptal, zda si může namočit nohy, druhý jestli by se mohl namočit celý. Postupně tam vlezli skoro všichni. Část po sobě stříkala a cákala vodu, ostatní si v klidu plavali opodál. Nakonec přišli tři kluci s nápadem plavat na druhou stranu. Po vzájemné dohodě, že pokud někdo bude chtít zpět, otočíme se a poplaveme bez řečí zpět všichni, jsem je doprovázel. Když se tak po chvíli stalo a objevily se nějaké námitky, dohodu jsme si připomněli. Nato ji chlapci respektovali a v klidu plavali zpět. Ve věku 10 let je velká věc si si uvědomit, že bychom měli slib dodržet, byť se nám zrovna nechce.
Po testu místní horolezecké stěny jsme vyrazili vzhůru dalšímu dobrodružství. Děti, občerstvené zážitkem a vodou šly od rybníka nadšené a spokojené. Sluníčko krásně svítilo, ulice i cesty byly prázdné, svěží vzduch a modrá obloha, vůně květin a jasno v duši – krásné putování.
Za senohrabským tunelem už došlo na dotazy: „Kdy tam budem?“ Teplo se stupňovalo a děti začínaly být unavené. Tak se těšily do Baštírny, že si ani hrát nechtěly. Vzali jsme to přes Hrušov podél Mnichovky a kolem páté jsme tam dorazili.
Našli jsme si prima místo u mola a po občerstvení – zmrzlině nebo hranolkách jsme se šli ochladit do vody. Krásně jsme si zaskákali do vody, přičemž Valda, Max, Yannis a Bára předváděli kousky, až jsem si říkal, kde na to berou energii. Dokonce i malý Jonáš s Miládkou a Janičkou si v Sázavě zaplavali. Po druhém občerstvení jsme si raději posbírali věci. Začalo se ochlazovat kvůli stínu na naší straně řeky a protože naštěstí všem došly peníze, vyrazili jsme směrem k chatě na Vávrově palouku.
Cestou jsme prošli tunelem, krásným zeleným údolím a vylezli jsme hned u chaty. Rychle jsme zdomácněli, kluci si postavili stan a nabízeli jsme spaní pod přístřeškem. Dětem se líbilo více na louce pod širákem. Zvečera jim spacáky jemně navlhly, načež si Jonášek přišel postěžovat a tak jsem ho přemístil do přístřešku. Ostatní nechtěli a tak jsem je to nechal „zažít“.
Večer probíhal chvíli spontánně, ale pak jsme se rozdělili do skupin po třech a rozdali si úkoly jako přípravu ohniště nebo večeře. Táborák jsme díky tomu měli krásný, buřty chutnali skoro všem a kdo je nechtěl, dal si něco jiného. Postupně se setmělo a po celodenním dobrodružství jsme se kolem desáté začali ukládat ke spánku. V půl dvanácté už jsme byli ve spacáku zalezlí všichni. Velký vůz zářil přímo nad námi, měsíček s nosem i úsměvem na tváři nás hlídal i ve spánku.
Bohužel jen do půl čtvrté. Pak se pár dětí kvůli mokrému spacáku začalo budit. Rozdělali si oheň a přemístili se blíže k ohni. Ale v pět už dělali takový bengál, že vzbudili skoro všechny. Dali jsme si rozcvičku pro zahřátí, postarali se o teplo a začali připravovat snídani. Kolem sedmé už hráli hru – zjišťovali jména přilehlých v Senohrabech, vyráběli meče. Poté vyrazili na úkolový závod. Byli rozdělení do dvojic – mladší se starším a kupodivu vůbec neprotestovali. V těchto dvojicích si pak zabalili věci a pomáhali si navzájem. Uklidili tábořiště a ta dvojice, která měla hotovo, mohla vyrazit na trasu. Postup po ní v neznámém terénu nebyl náročný a tak ho zvládli všichni, přičemž museli splnit alespoň tři úkoly. Závod se jim líbil a ještě větší úspěch měla odměna v cíli.
Po návratu jsme snědli svačinu, douklízeli tábořiště, rozdali medaile a všechny pochválili. Pak už zbylo jen naložit věci do auta a vyrazit na nádraží. Cesta nebyla dlouhá, ale na nádraží seděli všichni, co měli nohy :-). Vláček přijel na čas a odvezl nás do Mnichovic. Z nádraží jsme seběhli dolů na náměstí, kde nás už na poledne čekali rodiče. Děti byly plné dojmů, zážitků a měly co vyprávět.
Byl to krásný, intenzivní výlet, perfektně sehraná parta, kde starší pomáhají mladším a všichni se navzájem podporují. Ať nám to dlouho vydrží!
