JEDNY TAKOVÉ DIVOČINY :-)
Moje Divočiny probíhají vždy v pondělí. Další kroužky, které vedu, jsou tvořivé a nutno dodat, že se těším na všechny. Většinou bývají zábavné, protože děti jsou přirozené a nepředvídatelné… Toto pondělí jsem jela hned na svůj outdoorový kroužek.
Kolik se nás dnes sejde? Říkala jsem si v duchu. Měla přijít i nová holčička, tak jsem se těšila o to víc.
Část dětí vyzvedávám ve školce a další část pak vodí rodiče. Zaparkuji auto, dveře jsou otevřené a stojí na nich: „Jsme na zahradě.“
„Tak super“, říkám si, „aspoň nemusím děti oblékat.“ Vejdu na zahradu a učitelky se smějí: „Dnes máme pro tebe jen jednoho!“
„Aha“, odpovídám. A v duchu si myslím, že třeba rodiče děti vyzvedli dříve a přivedou je. Přece jen, přijela jsem docela brzo. Čekáme s Honzíkem u mého auta, zásobárny všeho možného nářadí na lesní dobrodružství.
A z dálky už přichází další Divočák, ten další jde vedle kočárku s mladším sourozencem, následujícího připravuje maminka hned vedle jejich dodávky.
„Páni, tak dnes to nebude jen výprava, dáme i pěknou hru!“, říkám si. Nakonec chyběli jen čtyři, ale navíc se přišli podívat dva už odrostlí Divočáci se svými sourozenci… Mám z nich vždycky radost, protože se od nich mladší děti učí. Oni naopak zase potrénují nejen nohy, ale hlavně trpělivost s menšími. Je to pokaždé hodně smíchu.
„Tak jdeme“, zavelím na srovnané děti, držících si v rukou lopaty, a odcházíme na naše oblíbené místečko. Než tam dojdu s posledním, nejpomalejším, o to upovídanějším klučinou, část sedí na kulatinách a svačí, protože pohyb na čerstvém vzduchu = velký hlad. Sváča je prostě důležitá a nejenom proto, že si je všichni navzájem obdivují nebo směňují. Sotva dorazím, už starší děti ofukují chlebík od jehličí a myjí maminkou pečlivě nakrájené jablíčko mladšímu sourozenci. Jo jo, mrňata jsou neposedná…
Všichni dosvačili? Jak se kdo má jsme už probrali během jídla, na co je nálada také, takže jdeme hlasovat, kterou věc si chce zahrát nejvíce dětí. Zvoní mi telefon. Divím se, že jsem nevyzvedla jednoho Divočáka, který zůstal v horní třídě a domlouvám se, že ho jedna paní učitelka, která zrovna končí, dovede k lesu, kde si ho vyzvedneme.
Musím si dát příště větší pozor! Než dorazí, připravíme si lanovou houpačku, jež všichni milují a střídavě na ní blbnou.
Hyneček dorazil, rychle si kousl do sváči, a přidává se k nám. Jedeme od těch her, co dostaly nejvíce hlasů a začínáme Záchodovou babou, další zábavou jsou Policajti a zloději. Teď všichni čekají na Země je láva. Dodržujeme pitný režim, mezitím se mrkneme na kůru v dětském mikroskopu, jež přinesl Josífek, občas se pohoupeme a najednou je konec. Davídek celou dobu sekal – pravidla bezpečné práce už máme všichni asi stokrát za sebou – teď je potřeba ocenit i jeho práci. Jdeme vztyčit stožár. Ještě rychlá fotka a můžeme jít… „Honem všichni batůžky na záda a jdeme za rodiči“, zavolám a pomáhám se staršími Jindrou a Kájou balit dětem věci.
Najednou se ozve srdcervoucí křik. Hledáme, který z malých dobrodruhů to je a už to vidím. „Co se stalo?“ Ptám se Davídka, který se nedá zastavit. Ukazuje mi igelitový pytlík a v něm rozmačnutého sekáče.
„Davídku, když chceš mít takového kamaráda, musíš ho dát přece do zavařovací sklenice,“ vysvětluju, „tady by neměl žádný vzduch.“
„Ale měl, já jsem si dal pozor, ale teď mi ho přimáčklo pití!“ Oponuje mi.
„Tak příště si vezmi tu skleničku, do víčka udělejte hřebíkem dírky, aby mohl dýchat a nezapomeň mu uvnitř nejdřív postavit domeček.“ Slyším ještě, že nesmí brát hřebíky do ruky (asi už něco doma zkoušel, je to velký kutil), takže probíráme, že musí s maminkou nebo tatínkem.
„Tak jo, jenže tohle byl můj mazlík a žádného dalšího doma nemáme.“
Kouknu na hodiny, jak čas letí, a že už jsme měli být dávno na parkovišti a plácnu:“ Jé, tak já ti jednoho sekáče chytím u nás doma a příště ti ho přinesu.“ A jen koukám, jak se zvedají ty ruce nahoru a křičí jeden přes druhého: „Já chci taky!“ „A já taky!“ „A já …….!“ Už se vidím, jak nesu za týden deset sklenic s pavouky, když tu najednou někdo zakřičí: „Tady leze jeden po zemi“.
Skleničku nemám, tak chytám malého lesního pokoutníčka do prokletého pytlíku s vysvětlivkou, jak má David sáček držet, zatímco půjdeme za maminkou. Ještě se narychlo rozhlédnu, jestli jsme tu něco nenechali, protože jsem děti už poslala po bezpečné cestičce napřed se staršími, načež mé oči spočinou na lanové houpačce a nestačí se divit. „Je to vůbec možné, jak dneska nestíhám?“ Rychle rozvážu lano, hodím ho do košíku, popadnu za ruku uslzeného Davídka a jdeme. Potkáváme Honzíka, který má nový batoh. Pláče, že ho bolí ramínka. Beru mu batoh s bundou ke košíku a Davčovi. Uchechtne se, zapne motory a letí před námi.
U rodičů ještě proběhne loučení, placáky a povídání, co jsme dělali, zažili. Co nás čeká příště? Přijdou se zase podívat velcí Divočáci? Jsem zvědavá, co přinese další pondělí ( výpravu, hry, luky, pátrání, stavění, řezání, sekání, pozorování…) a moc se těším, ostatně jako vždy.
